BÝT HARFOU VŠEOBECNÉ LÁSKY
Jakmile mezi mnou a mými myšlenkami nikdo nestál, zjevoval se tam Bůh a já se bavil, dá-li se to tak říci, s ním.
Tvůrčí osobnosti Alphonse Marii Louise de Lamartina (10. 10. 1790 v Mâconu – 28. 2. 1869 v Paříži) věnovali dosud čeští překladatelé, básníci a literární vědci jen velmi málo pozornosti, přestože první básníkova sbírka s názvem Méditations poétiques (Básnické meditace) byla první vlaštovkou francouzského romantismu, vyšla ve Francii v roce 1820 a sklidila značný čtenářský ohlas. Za půl roku se prodalo přes sto tisíc výtisků a koncem roku 1822 se objevilo už její deváté, rozšířené vydání. Právě touto sbírkou se Alphonse de Lamartine výrazně zapsal do vývoje poezie a díky ní je všude ve světě považován za prvního francouzského romantického básníka.
I když jeho životní příběh nepatří k typicky romantickým osudům byronovských a máchovských buřičů – rozervaných, vzdorných a rozporuplných osobností – , je zajímavější a dobrodružnější než leckterá současná dramatická fikce. Alphonse de Lamartine se narodil v poklidně žijící venkovské rodině. Jeho otec, rytíř Pierre de Lamartine, byl zchudlý šlechtický statkář a matka, Alix des Roys, velice osobitá, zbožná žena s charitativními sklony. Básník měl ještě pět mladších sester a v rodině vládla něžná, láskyplná a zbožná atmosféra. Později se všichni přestěhovali na statek v Milly a budoucí básník byl vychováván v katolických školách a jezuitských kolejích v Lyonu a Belley. V rané dospělosti vedl podobně jako mnoho jeho šlechtických vrstevníků zahálčivý a rozmařilý život. Nechtělo se mu pracovat, a tak podnikal ve stylu „libertinů“ dobrodružné cesty po Itálii (poznal Řím a Neapol). V té době patřili k jeho oblíbeným autorům Jean-Jacques Rousseau, Voltaire, Mme de Staël, Bernardin de Saint-Pierre a též básník epikurejské lyriky Évariste Parny, kterého se mladý Lamartine snažil napodobovat ve svých prvních literárních pokusech.
V roce 1814 vstoupil do královské gardy, ale podobně jako ruskému romantikovi a šlechtici M. J. Lermontovovi se mu vojenská služba příčila. Proto se uchýlil do ústraní ve švýcarských Alpách, jako Lermontov prchal na Kavkaz hledat upřímného a přirozeného člověka. V divokých krásných horách nalezl mnoho inspirace pro pozdější filozofickou básnickou epopej Jocelyn, která vyšla až roku 1836 stejně jako Mussetova Zpověď dítěte svého věku. Jocelyn je příběh kněze, stylizovaný jako deník nalezený u venkovského faráře. Šestnáctiletý hrdina odchází ze semináře a vstupuje do služeb církve, ale musí obětovat lásku; podmínka celibátu tak zničí jeho slibný milostný svazek. V této epopeji zobrazil básník ideál venkovského, zbožného člověka, faráře, který koná dobré skutky. Je protikladem zhýralé a povrchní pařížské salonní společnosti, která byla prostoupená módním byronovským pocitem nicoty, zmaru a nudy. Lamartine tedy rozhodně nepatří k typu „dítěte svého věku“.
Jeho relativně poklidný život záhy narušila tragická událost. V roce 1816 se setkal v lázeňském městečku Aix-les-Bains s paní Julií Charlesovou, mladou ženou významného vědce – fyzika, která se zde léčila z tuberkulózy. Lamartine se okamžitě do této vdané ženy zamiloval a opětovaná láska trvala i později v Paříži, kde básník navštěvoval Juliin salon. Milenci si slíbili, že se v lázních po roce opět setkají. Alphonse de Lamartine přichází na místo schůzky. Čeká však marně, Julie už nepřijde. Zemřela 18. 12. 1817 v Paříži. Bolestná, tragická ztráta milované bytosti uvrhla básníka do hluboké osobní krize, až ztratil vůli k životu. Přeje si „odejít za Elvírou do věčnosti, která stírá hranice lidského omezení“. Aby se s bolestí ve svém nitru lépe vyrovnal, píše básně. Julie (která se mění na Elvíru, nutno však podotknout, že Lamartinova ženská hrdinka nepochází z jediného inspiračního zdroje) jej z „jiného světa“ doprovází, básník cítí její přítomnost, „vídá ji v mracích, slýchá její hlas, vidí ji ve hvězdách“ a vzývá její jméno. Z této bolesti vznikají básně Le Lac (Jezero), Souvenir (Vzpomínka), Le Temple (Chrám) a Le Soir (Večer).
Ponořen do žalu a zoufalství, Lamartine si již nic od života nepřál a hledal východisko v myšlenkách na onen svět. Věřil, že se s milovanou bytostí setká. Utíkal do samoty, do odlehlých lesů, k jezeru, do skal, jeskyní a chrámů a v náruči přírody se snažil zapomenout na svou bolest. Poddal se tomuto upřímnému, prožitému zármutku a přetavil jej ve vševládný metafyzický pocit. Ztráta milenky vede básníka k úvahám o boží spravedlnosti, o které zprvu pochybuje, ale nakonec v něm vítězí myšlenka, že „Bůh, ač trestá, stále miluje“, a Lamartine přijímá svůj úděl. I když si oblíbil osobnost a tvorbu lorda Byrona a věnoval mu dlouhou skladbu s názvem L‘Homme (Člověk), vzpoura a romantická revolta proti Bohu jsou mu cizí. Snaží se naopak Byrona přimět k porozumění a kompromisu, k návratu „k nevinným dětem světla a jasu, jež dechem vybraným si Bůh sám vyvolil – pro kouzlo, pro víru, pro lásku vytvořil!“
Jeho víra natolik zesílila, že nakonec spatřoval boží tvář ve všem. Bůh mu pomáhá vyrovnat se se ztrátou milované bytosti, kterou posléze chápe jako Jeho vůli. Ač někteří kritikové spatřují v tomto postoji popření romantického ideálu a především odmítání boje se zlem i Bohem, pasivní přijetí osudu je jedinou možností, která se básníkovi nabízí. Smíření s osudem je tedy poznanou nutností. A není takové smíření nakonec důkazem procesu nabývání vnitřní síly u tvůrčí osobnosti?
Je zajímavé, že Lamartine více než na básnickou dráhu pomýšlel na diplomatickou službu. Proto váhal své verše uveřejnit a jejich publikaci úmyslně oddaloval: ucházel se totiž o místo na francouzském velvyslanectví v Neapoli a měl obavy, aby jako básník nebyl shledán nevhodným kandidátem k „seriózní“ politické kariéře. Ale stal se opak: Básnické meditace, zahrnující čtyřiadvacet básní, konečně vycházejí v březnu 1820 a jejich úspěch je okamžitý. Nejenže básník získá místo poradce na ambasádě v Neapoli, ale získá také mnoho příznivců a obdivovatelů, z nichž například ministr zahraničních věcí mu věnuje rozsáhlou latinskou a francouzskou knihovnu. Vše se na něho usmívá – sláva, peníze, láska, přízeň.
Úspěšné přijetí první sbírky podnítilo Lamartina k vydání další, nazvané Les Nouvelles méditations poétiques (Nové básnické meditace), v roce 1823. Ta už však nebyla přijata s takovým ohlasem jako prvotina. Jako by Lamartine byl důkazem teorie, že velká básnická díla se rodí pouze v ovzduší osobních krizí a tragédií a že největším nepřítelem tvůrčí bytosti je šťastný a spokojený soukromý život. Ovšem Lamartine se jakožto spontánní básník nesnažil o zdokonalování svého stylu ani o hledání nové básnické formy. Jeho tvůrčí zásadou bylo „být klasický ve formě a romantický v myšlence“. Ocitá se proto na předělu klasicismu a romantismu. Formální změny přijdou do francouzské poezie až později s druhou vlnou romantismu (V. Hugo, A. de Musset, L. de Lisle).
Ovšem Alphonse de Lamartine měl méně ambicí literárních než politických. Oženil se s Angličankou Mariannou Elisou Birchovou, žili v Neapoli a Lamartine se věnoval politické dráze. Žena mu porodila syna, který však záhy zemřel, a potom dceru, která dostala jméno Julie. V té době napsal Lamartine několik básnických skladeb, mezi nimi např. La Mort de Socrate (Sokratova smrt), v níž spojuje křesťanskou víru s platonismem. Filozofická skladba Les Visions (Vize) měla být jakousi „epopejí duše“, což však není téma nijak novátorské: básník se nechal ovlivnit tvorbou lorda Byrona.
V roce 1832 se rodina vydává na vlastní lodi a s početným služebnictvem na cestu do Orientu. Na této cestě však opět zasáhl do básníkova a politikova života krutý osud v podobě smrti milované dcery Julie, která zemřela v Bejrútu, tedy v samé kolébce křesťanství. A to je příčinou, proč se Lamartine definitivně rozešel s katolickou vírou. Báseň La Mort de Julia (Juliina smrt) vychází až po jeho smrti. Po návratu do Francie se pokusil spojit poezii s politikou a chtěl psát sociální poezii, což se odrazilo v již zmíněné skladbě Jocelyn, která sklidila úspěch. Vysoce ji ocenila nejen veřejnost, ale i autorovi významní současníci, jako např. Victor Hugo a Leconte de Lisle.
Vzpomínky, dojmy a myšlenky z cesty daly vzniknout spisu Voyage en Orient (Cesta do Orientu), který vychází v roce 1835. V roce 1838 následuje skladba La Chute d’un ange (Pád anděla), jakési volné pokračování Jocelyn. Jejím hrdinou je tentokrát anděl Cédar, kterého touha a láska k ženě přinutí proměnit se v obyčejného člověka. Lamartine původně zamýšlel vytvořit větší cyklus epických filozofických básnických skladeb; vytkl si tedy podobný cíl jako V. Hugo v Legendě věků, ale byl více politikem a v básnické tvorbě spontánním lyrikem, než aby se mu tento úmysl podařilo dovést ke zdárnému konci.
Stranou ponecháme politickou činnost, která by si jistě zasloužila více pozornosti. Sám Lamartine se nazýval konzervativním demokratem, ale jeho životní filozofie se blížila ideálům socialistických stran. Roku 1847 vydal osmisvazkovou Historii Girondinů, která uspíšila pád červencového království. Kniha měla velký ohlas a byla přeložena i do češtiny (V. Vojáčkem v letech 1851 – 52). Není to však klasické historické dílo, nýbrž napůl román a napůl politický traktát. Málokdo dnes ví, že právě Lamartinovi vděčí za svou trikolorní podobu francouzská vlajka. Po roce 1848 krátce působil jako francouzský ministr zahraničních věcí.
Po státním převratu se vrátil k literatuře. Kvůli své utrácivé a bohémské povaze se ocitl bez hmotných prostředků, a tak se pustil do „psaní na objednávku“. Tato činnost mu vyplnila posledních patnáct let života. Mezi díly z tohoto období však najdeme mnohá s výraznou literární hodnotou, např. skladbu Graziella (1852), kterou přeložila do češtiny Josefina Brdlíková v roce 1882 (je to próza, ne verše). Básník se v ní vrací ke svým prvním cestám do Itálie. Píše též sociální romány, historické práce a studie, vydává v osmadvaceti sešitech Kurs literatury, kde se zabývá kritickým hodnocením literatury. Tam se v roce 1857 objevila básnická skladba La Vigne et la maison (Réva a dům), vyzrálé dílo, které kritika vysoce ocenila. Lamartine v ní nostalgicky vzpomíná na rodný dům, na své šťastné dětství a věří, že se po smrti setká se svými blízkými. Základní myšlenková koncepce, totiž snaha o sbratření a usmíření lidstva, se nezměnila. Básník chce „být harfou všeobecné lásky“.
Lamartinova poezie, zejména první sbírka, je založená na skutečném vnitřním prožitku, což je nepochybně jedním z důvodů příznivého přijetí jak u čtenářů, tak u kritiků. Někteří (Fouquet, Lamaître) básníka cenili dokonce výše než Victora Huga. Také F. X. Šalda ve svém naučném slovníku pod heslem Lamartine uvádí: „Zde byla poprvé stvořena skutečná lyrická poezie, živená z hlubin čisté a ryzí duše zaujaté nejslastnějším a nejvznešenějším v osudu člověka: smrtí, láskou, přírodou, bolestí z marnosti a bídy života, hledáním úkoje v bohu…“
Takto na Lamartinovy básně vzpomíná Václav Černý, který v prvním dílu svých Pamětí píše na str. 272: „Lamartine patřil tehdy k mým nejmilovanějším básníkům, ten Lamartine, kterého dosud rok 1830 neobrátil do politiky, melancholický lyrismus těch prvních počátků reálného francouzského romantismu, od Méditations (1820) do Harmonies (1830), bych nebyl dal za celý jeho zbytek, všechny Victory Hugy Francie v to počítajíc, verše Jezera, Nesmrtelnosti, Osamění mne tesklivě kolébaly a zároveň unášely bůhví do kterých vlastí srdce, kolísavá něha monotónních rytmů, a přitom přece neurčitý, splývavý, vlavý pohyb zasněného citu k mlžným a vše slibujícím obzorům ve mně odpovídaly i vrozenému neutišitelnému neklidu mých tuh i potřebě trvat navěky na místě své lásky a hloubit se hloub a hloub…(…) Bylo v tom celé moje věčné povahové nesmíření, utkvění na milovaném i úprk za splněním.“
Alphonse de Lamartine je považován za básníka v podstatě náboženského, jeho poezie se ale rozvíjela ke stále širšímu humanismu, laskavému idealismu zakládajícímu se na křesťanském, teistickém základě. „Mezi jedinci a také mezi člověkem a přírodou, mezi sněním a krajinou, do které básník vstupuje a kterou na sebe nechává působit, mizejí hranice. Tam, kde se prolínají básník, prostředí a čtenář, se utváří určitá nedefinovatelná jednotnost. Na hranici, pokud to lze říci – neboť není hranic – , zůstává stav duše, v lehkosti či melancholii, který navodila a vyvolala hudebnost a který zvýraznily vlny obrysů a kontur. Básnické obrazy navozují představu, myšlenku, aniž se ovšem vtírají…“ píše se v předmluvě k výboru z díla, který vyšel v pařížském nakladatelství Gallimard v roce 1992.
Básník zemřel v Paříži v poslední únorový den roku 1869 s krucifixem „Elvíry“ na rtech. Jeho pravděpodobně nejsilnějším dílem zůstávají Básnické meditace. V úvodu k jejich druhému vydání autor píše: „Nepsal jsem umění. Psal jsem básně, abych si vyléčil srdce, které se kolébalo vlastními steny. Nemyslel jsem na nikoho, ani na stín či Boha. Nestal jsem se více básníkem, stal jsem se citlivějším, serióznějším a pravdivějším. V tom spočívá skutečné umění: být zasažen; zapomenout na veškeré umění, abychom dosáhli k jeho vládci, totiž přírodě…“
Doslov k Básnickým meditacím, Zuzana Adamson, 2003