Tábor Svatých

ROZEBRÁNO
5.00 out of 5

286,00 

VYPRODÁNO, poslední kusy má Kosmas

Jean Raspail: Tábor Svatých

O těch, kterým šelma vyžrala mozek. O těch, kteří mají sebeúctu. O propastech mezi nimi.

Stěžejní dílo, prorocký román francouzského romanopisce oceněného za své literární dílo Velkou cenou Francouzské akademie, vykresluje zaplavení Francie milionem lidí z odlišného sociokulturního prostředí, kteří se vydali v lodích na cestu z opačného konce planety s výhledem na ráj, v němž tečou potoky mléka a medu, v němž jsou pole plná neustále se obnovující úrody…

Sledujeme nejen cestu flotily, ale také reakce vlád různých zemí, francouzského prezidenta, veřejného mínění, původních obyvatel, tedy Francouzů, a odhalujeme nejhlubší motivace, pocity a myšlenky všech, kterých se událost týká.

Raspail je lepší než Orwell a Huxley. Jestliže Huxley popsal možné následky kast a technologie a Orwell všudypřítomné kontroly společnosti, Raspail zachytil demisi západní civilizace řízené pocitem viny a náhradu bílé rasy imigrací z třetího světa. 

Orwell a Huxley skvělým způsobem varovali před možnostmi budoucích problémů lidstva. Vizionářský román Tábor Svatých udivuje v tom, že ačkoli jej Jean Raspail napsal v roce 1973, nyní po více než čtyřiceti letech jej žijeme, a někdy slovo od slova, a to do takových detailů, až z toho zůstává rozum stát. 

Jak je to možné? Jak to všechno autor tehdy mohl vědět?

Kategorie: Jean Raspail Tag:

Popis

1

Starého profesora napadla taková obyčejná myšlenka. Příliš mnoho četl, příliš mnoho přemýšlel a příliš mnoho toho také napsal na to, aby se za okolností, tak dokonale nenormálních, odvážil, byť i jen tak sám pro sebe, pronést něco jiného než banalitu na úrovni písemky studenta ze třeťáku. Bylo krásné počasí. Bylo teplo, ale ne zase tak moc, jelikož do domu pronikal z otevřené terasy svěží jarní vítr. Dům byl jedním z posledních, co se tyčily na vršku hory; byl zavěšený na úbočí skály jako stráž hlídající starou vesnici; takovou, jaké dominovaly celému kraji až k městu plnému turistů dole, až po luxusní třídu vedoucí podél mořského pobřeží, ze které bylo možné uhádnout pohádkově zelené palmy a bílé rezidence, až k samotnému moři. Moře bohatých bylo klidné a modré – jeho hladina náhle ztratila veškerý lesk luxusu a bohatství, které ji obvykle pokrývaly. Pochromované jachty, svalnatí lyžaři na vodních lyžích, opálené zlatokopky, těžké pupky rozvalené na palubách velikých klidných plachetnic – to všechno bylo pryč. A na takovém vyprázdněném moři, asi padesát metrů od břehu, ztroskotala neuvěřitelná flotila přijíždějící z opačné strany planety.

Pan profesor to celé od rána pozoroval. Nesnesitelný smrad latrín, který předcházel zjevení flotily, tak jako hromy předcházejí bouřku, se už stihl rozšířit do celého okolí.

Odvrátil oči od jednoho obrazu z té dálky. Díky dalekohledu na trojnožce působila neskutečná a přízračná invaze tak, jako by byla úplně blízko – vypadalo to, jako by se už dostala po horském svahu nahoru a zaplavila dům. Stařík si protřel unavená víčka a pak zrakem bezděky spočinul na dveřích. Byly to dveře z masivního dubu. Druh nesmrtelné hmoty, jaká se používá k obestavění pevnosti. Do tmavého dřeva bylo vyryté jméno rodu starého pána a rok, kdy byla stavba dokončena jedním předkem v přímé linii: 1673. Dveře spojovaly terasu s hlavní místností, což byly salon, knihovna a kancelář dohromady. Byly to jediné dveře v domě, protože terasa vedla přímo do uličky, s níž byla propojená jen malým schodištěm o nějakých pěti schodech, bez plotu. Jak bylo ve vesnici zvykem, každý kolemjdoucí mohl, pokud by se mu zachtělo pozdravit se s majitelem domu, vyjít po schodech nahoru. Od svítání do setmění, každý den, byly dveře otevřené a o dnešním večeru tomu nebylo jinak. A právě to si stařík poprvé uvědomil. Pronesl pár slov, tak strašně banálních, až mu to samotnému vykouzlilo na rtech určitý typ potěšeného úsměvu: „Opravdu nevím,“ řekl si pro sebe, „jestli by dveře za těchto okolností měly zůstat otevřené, anebo zavřené? …“

Pak se vrátil na svoji pozorovatelnu, s očima přilepenýma k dalekohledu. Chtěl ještě využít paprsky zapadajícího slunce, které na posledních pár okamžiků, než nastane noc, osvětlovalo tu neskutečnou podívanou. Kolik jich tam dole bylo, na palubách všech odpuzujících, ztroskotaných vraků? 

Další informace

Žánr:

Román

Autor:

Jean Raspail

Rok vydání:

2019

Počet stran:

376

1 review for Tábor Svatých

  1. 5 out of 5

    Současný civilizační problém západní společnosti, náhrada bílé rasy imigrací z třetího světa. Jak vizionářské! Kniha vyšla v roce 1973 a vypadá to, že tu vizi žijeme právě teď. Jak to mohl autor tehdy vědět?

Add a review