Popis
HYMNUS SLUNCI
Slitovali jste se nad její bolestí
a vracíte mi den, co lásce Bohem bývá!
Mé čelo ochablé, nápadné bledostí
pod jeho pohledem do barvy pookřívá,
již proniká mi žár sladký až na kosti,
mísí se do krve a proudí k srdci dál –
rodím se, bych zas miloval!
Ale i příroda procitá v dnešní den –
paprsky májové jí víčka otvírají
a Venušini ptáčci sladce čimčarají,
že měsíc nejdražší se vrátil zase sem.
Veďte můj první krok do zelenavých lučin!
Má drahá Elvíro, pojď se svým milencem –
chci jitřní slunce zřít, jak zlatým prstencem
v kočáru objíždí vrcholky hor i bučin,
jak v konci pouti své pak zmizí ve vlnách
a předá vzdušnou pláň větříku v nočních tmách!
Pojď! Neměj o mě strach! Nebe je bez kouře
a nejkrásnější den náš bude bez bouře,
teď, v této hodině, už na lučinách v květu
usnuli vedle stád pastýři z jiných světů.
Bože, jak sladký je vzduch, jak světlo je čisté!
Ty vládneš přírodě, v ní vítězství máš jisté,
ach slunce, to tvá moc z kočáru pouti tvé
kol život rozlévá, i síly plodivé!
V ten den, kdy oddělil temnotu od záření,
tě vyslal Hospodin v pouť světem utváření,
všehomír celičký za krále prohlásil
a člověk zbožňuje, sklání se u tvých sil!
Od těch dob stvrzuješ svou nehynoucí slávu
a bez oddechu jdeš na stále stejnou dráhu,
záře tvých paprsků ni trochu neslábne
a, ač má čas dlaň krutou, tvá tvář nestárne!
(zkráceno)
Ach, pokud jsem kdy v dnech, jež neštěstí nám stváří,
hanobil slunce moc s tou dotěravou září
a pokud proklel jsem tvé dary ve zlosti,
Bože, jenž v srdcích čteš, ó odpusť hlouposti!
V té době nepoznal jsem rozkoš svrchovanou:
spatřit zas přírodu se svojí milovanou,
ucítit do srdce s úsvitem louče dne
vlévat se s životem i lásku současně!
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.