Asi dva týdny předtím, než vyšla kniha Tábor Svatých (velké S!) v mém překladu, jsem byla v Paříži na návštěvě. Poté, co jsem si s Jeanem Raspailem dopisovala ohledně upřesnění významu některých pasáží jeho stěžejního románu, byl spisovatel natolik milý, že mi dal své soukromé číslo. Když jsem Jeanu Raspailovi zatelefonovala z Paříže, pozval mne do svého soukromí k setkání a konverzaci s ním a jeho ženou, podle francouzských zvyklostí v hodině aperitivu.
Když jsem zazvonila, otevřely se dveře a bylo mi umožněno se naživo setkat s mužem typických „francouzských manýrů,“ to znamená naladěným na flirtování, se smyslem pro humor, s mužem plným šarmu, hravosti a živosti. S dobrodruhem a romanopiscem, který obdržel za svá díla hned dvě ocenění od Francouzské akademie, první byla v roce 1981 Velká cena Francouzské akademie za román Já, Antoine de Tounens, král patagonský (Moi, Antoine de Tounens, roi de Patagonie) a podruhé v roce 2003 dostal Velkou cenu Francouzské akademie za literaturu.
Popíjeli jsme stylově whisky a k tomu hodiny diskutovali o současném světě a dobrodružných výpravách. Byl to člověk, který nikdy neucouvl ani o kousek, nikdy nepřestal být oddaný svým myšlenkám a přesvědčením, které tak nádherným způsobem vyjádřil ve svých dílech. Byl to onen nekompromisní přístup v díle, potřeba jít až na dřeň, který mne také motivoval a umožnil oddat se překladu jednoho z mistrovských děl Jeana Raspaila, románu Tábor Svatých, který byl vydán v Paříži v roce 1973. K dnešnímu dni toto dílo stále vyvolává živé literární a sociální reakce. Považuji se za šťastnou osobu, která byla na správném místě ve správný čas a setkala se s velkým francouzským mužem, který odešel z tohoto světa 13. června ve věku nedožitých 95 let. Čest jeho památce.
Zuzana Adamson