Slitovali jste se nad její bolestí

a vracíte mi den, co lásce Bohem bývá!

Mé čelo ochablé, nápadné bledostí

pod jeho pohledem do barvy pookřívá,

již proniká mi žár sladký až na kosti,

mísí se do krve a proudí k srdci dál –

rodím se, bych zas miloval!

Ale i příroda procitá v dnešní den –

paprsky májové jí víčka otvírají

a Venušini ptáčci sladce čimčarají,

že měsíc nejdražší se vrátil zase sem.

Veďte můj první krok do zelenavých lučin!

Má drahá Elvíro, pojď se svým milencem –

chci jitřní slunce zřít, jak zlatým prstencem

v kočáru objíždí vrcholky hor i bučin,

jak v konci pouti své pak zmizí ve vlnách

a předá vzdušnou pláň větříku v nočních tmách!

Pojď! Neměj o mě strach! Nebe je bez kouře

a nejkrásnější den náš bude bez bouře,

teď, v této hodině, už na lučinách v květu

usnuli vedle stád pastýři z jiných světů.

Bože, jak sladký je vzduch, jak světlo je čisté!

Ty vládneš přírodě, v ní vítězství máš jisté,

ach slunce, to tvá moc z kočáru pouti tvé

kol život rozlévá, i síly plodivé!

(úryvek z básně, pokud byste chtěli vědět víc, poři’dte si zde v našem e-shopu dvojjazyčné Básnické meditace, vznikly před dvěma sty lety a hovoří k nás dnes více, než jindy…)